Poslední díl IV - Pieta

instalace z hlíny 200x70x30 cm, České středohoří 2016



Nevím odkud přichází vědomí existence a kam odchází a přál bych si vědět, jestli je pomíjivost totální. Když odchází naši nejbližší do spalujících pecí, uhoří s nimi i velká část našeho já a my se stáváme někým jiným. Již nejsme to co jsme bývali. Vše se tímto změní, celý náš vnitřní svět, jeho nastavení, priority, pravidla, vše co jsme považovali za důležité změní svou rovnováhu. Naše já a jeho vnímání jsou zdeformované úbytkem osobnosti o jednu z nejdůležitějších částí. Je to výjimečná proměna v mimořádném stavu vědomí.

Dnes vidím jak moc je naše osobnost vázaná na naše blízké a jak moc je formována díky jejich přítomnosti. I kdyby to bylo v době jejich největšího utrpení, jejich existence je stále přítomná a my zůstáváme celistvý. Jsme vázáni na síť vztahů, které určují i definují naši životní polohu v různých časových fázích. Od narození do smrti vnímám všechny tyto životní fáze jen jako určité stupně vývoje, které by se daly nazvat stupněmi dospělosti. Může tedy být i smrt jen naším dalším vývojovým stupněm? Vrcholem dospělosti? Je zvláštní říci, že smrt je vrcholem života. Uchopit smrt není příliš možné, jen je možné ji přijmout a smířit se s ní jako s něčím co nemůžeme ovlivnit. To je velmi důležitá dovednost – přijímat věci které nemohu změnit tak jak jsou. Ovšem neobejde se to bez hlubokých emocí, které takové nezměnitelné věci doprovází a ty jsou právě těmi, které je nejtěžší nést. Většina lidí by chtěla vědět, co je po smrti, jestli je nějaký život, vědomí, nicota, nebo peklo a nebe. Ale co se stane zítra, za týden, nebo co je v budoucnosti čeká a jakým způsobem zemřou to by zase naopak většina lidí vědět nechtěla. Paradox. Kdyby se náhodou stalo, že by někdo opravdu zjistil, popsal, ověřil a dokázal to co je nebo není po smrti, tak by to stejně málokomu bylo co platné, protože by to stejně nebylo možné ovlivnit. Když nepočítám náboženství, kde si je možné posmrtný život zasloužit a vykoupit se. Takže by nakonec bylo frustrující vědět přesně co bude až zemřeme, bez toho aniž bysme to mohli změnit. Nevědomost nám nabízí více variant a taky víru a útěchu, není to lepší?

Smrt našich nejbližších změní také svět okolo nás podobně, jako ho změní narození našich dětí, našich nových nejbližších jen s tim rozdílem, že v prvním případě se svět změní v bezohledné a kruté místo, které neodpouští slabost a stáří zatímco v druhém případě se okolo nás semkne radostí a udělá všechno pro to, aby nový život žil v bezstarostnosti plné lásky, porozumění a něhy.

Ve fungování zákonitostí vesmíru vidím časté cyklické opakování, či pojem opakování, nebo střídání vůbec. Nádech výdech, noc a den, tlukot srdce jako úder pauza, střídání a opakování ročních období, otáčení vesmírných těles okolo svých os a ještě okolo svých sluncí, když něco skončí, tak zákonitě něco nového začne.

Neubránil jsem se udělat závěrečný díl ze série Posledních dílů, jestli je však opravdu poslední to nemůžu říct.



Patrik Proško