Poslední díl

instalace 100x100x30 cm, Praha Letňany 2015



Skládáme si realitu z částí, nebo ji po částech odkrýváme? Můžeme získat všechny části a složit její celistvý chápatelný obraz? Je realita puzzle pozitivní, nebo negativní? Je možné, že ji spíše rozkládáme, abychom se dostali k jejímu jádru a následně z rozložených částí složili realitu novou?

V této práci jsem se zaměřil na ambivalenci tohoto principu poznávání a vytvořil jsem dvě varianty. Vykopal jsem jámu ve tvaru negativního kvádru a z množství vykopaného materiálu vytvořil vedle této čtvercové díry pozitivní kvádr stejných rozměrů jako je ten negativní a to s přesností, jako by byl i s travnatým povrchem vyjmut ze země v celku nějakým strojem. I kdyby takový stroj existoval, což nevím, možností jak takové zdánlivě nereálné situace docílit je více. Někteří lidé si myslí, že jsem to celé udělal ve Photoshopu a jiní zas věří, že takový stroj existuje. Ale v podstatě to byla klasická sochařská technika, kdy jsem pozitivní kvádr vymodeloval z hlíny a trávy, kterou jsem vykopal. Mým cílem pak bylo vytvořit zdání, že chybí už jen dosadit poslední díl velké skládanky hmotné skutečnosti. Vše ostatní už bylo vytvořeno. Stejně tak to však ale může být vnímáno jako první díl při odkrývání jádra.

A druhou variantou je válec stojící vedle negativního kvádru. Průměr válce je stejně velký jako strana čtverce (1 metr), tedy jde o kružnici vepsanou do tohoto čtverce. Postup byl stejný – z množství nakopaného materiálnu jsem na této kružnici vymodeloval válec a i proto je o něco málo vyšší než hloubka kvádru. Moment znejistění je zde silnější než u první kvádrové varianty. Vidíme negativní čtvercovou formu do které pozitivní válec nezapadá ani půdorysně ani výškově, i když se tváří že by měl, nebo že byl odsud vyjmut. Je v tom něco rozčilujícího, něco co nechceme, vždyť my chceme aby nám všechno lícovalo a poznatky, které získáváme o realitě aby do sebe zapadaly ne? Možná, že byl záměr odsud vyjmout kvádr, ale v průběhu realizace se tento záměr změnil. A tak to také bylo i ve skutečnosti. Původně jsem chtěl udělat vedle stojící kvádr, ale přišlo mi to příliš laciné a jednoduché a tak jsem instalaci zkomplikoval válcem. Ve chvíli kdy jsem to však dodělal mě celá věc rozčilovala natolik, že jsem se rozhodl vrátit k původní myšlence a přemodeloval jsem válec na přesně padnoucí kvádr. Zde se nabízí otázka jak často, nebo jak moc se počáteční idea v průběhu následné realizace změní nebo zkresluje a co vše tuto změnu ovlivňuje, (výběr materiálu, technologie, tvar, barva atd.)? A jak velká část naší reality byla původně myšlena jinak?

Pokus/omyl - to je také ambivalentní princip jakým většinou poznáváme části okolního světa, ze kterých pak hromadně skládáme a zároveň odkrýváme obraz reality. Co na tom, že po nás zůstává tolik omylů? S odstupem času vnímám, že obě tyto varianty jsou relevantní a obě mají své uplatnění, protože ani ve vesmíru není vše dokonalé.



Patrik Proško

Patrik Proško